Cyklistická kriterijní Giant liga je téměř neuvěřitelný a jedinečný seriál závodů, které nemají v současné době v České republice obdoby. V jeho průběhu se na plzeňském okruhu v areálu SKP Rapid Sport na Doubravce objevily desítky vynikajících cyklistů. Jezdil tu jediný český medailista z mistrovství světa jednotlivců Lubor Tesař, náš nejlepší cyklista Roman Kreuziger, vítěz časovky družstev z Tour de France Pavel Padrnos, cyklokrosový mistr světa Zdeněk Štybar.
Pojedu na chvostu
V letošním roce se jede už devátý ročník a na start jedenáctého dílu se můžu postavit i já. Dohoda s ředitelem Janem Kotalem zní jasně: nebudu se pouštět do žádných velkých akcí a pojedu na chvostu pelotonu, abych neohrožoval jezdce. Kolik s nimi můžu vydržet kol? Neudělám si totální ostudu? Neutrhne mě startovní pole hned v prvním kole? Další věcí je silniční kolo.Naposledy jsem na něm jel asi před dvaceti lety.
Zvyknu si na ně? Na horském najezdím sice během roku stovky kilometrů, ale v daleko jiném tempu, než jaké vládne na Giant lize. Den před závodem si vypůjčuji od kamaráda silniční kolo se speciálními tretrami a jdu se s nimi seznámit na okruh, kde se závod pojede. Boty jsou sice o trochu menší, ale dá se to vydržet. Ina zcela jiné přehazování si začínám pomalu zvykat. Po několika šlápnutích vzpomínám na výrok, který kdysi použil při fotbalovém utkání komentátor Karol Polák. Zkrátka zítra „to nebude lebedenie v piešťanskom bahne“.
Odlišuju se ve všem
V den startu přijíždím do areálu asi půl hodiny před začátkem. Na oválu krouží František Raboň, kterému jen těsně unikla účast na Tour de France. Je zde olympijský medailista Jan Řehula, silný tým Sparty v čele s rychlíkem Jirkou Nesvedou a další dravci. Teplota je vysoko nad třicítkou, na sálajícím asfaltu pochopitelně daleko vyšší. Mé odhodlání vydržet se startovním polem tři okruhy je hodně nahlodáno.
„Z velké placky to nesundávej, jen občas přehoď vzadu,“ radí mi ještě těsně před startem Honza Kotal, jak přehazovat. Z lehké nervozity mě vysvobozuje hlavní rozhodčí Miroslav Pečenka. Svolává všechny na start. Poslušně se řadím na konec startovního pole a od ostatních se výrazně liším. Nejen, že mé nohy nejsou oholené, ale hlavně postrádají pravou cyklistickou vyšvihanost. I moje postava je oproti ostatním trošku jiná: bavlněný dres se sedmičkou vybočuje z řady, stejně jako moje bikerská přilba a nepřiléhavé cyklistické kalhoty. Kéž bychom byli na startu někdy před dvaceti kily i lety! Start. První polovinu okruhu měřícího tisíc sto metrů jedu naplno, ostatní se při jízdě v klidu baví. Pak vidím vpředu v pelotonu pohyb a to je zlé. Díky průběžnému bodování v každém okruhu za to borci berou už od začátku.
Nasazuji pilu, nejtěžší převod 53×11, abych se udržel v tabáku či na ocasu, jak se v cyklistické hantýrce říká. Další dvě kola se držím zuby nehty, i když během jejich průběhu už musím sjíždět byť i metrové ztráty. Jsem jako na špagátu a to bere spousty sil.
Splněno
Při průběhu třetího okruhu zvedám nad hlavu vítězně ruku se třemi prsty a ukazuji řediteli závodu, že mám splněno. Hecování Jana Kotala mi dodává ještě na okamžik sílu, a tak pokračuji. Tempo a teplota jsou však pekelné. Když se navíc objeví na špici jeden z nejlepších časovkářů světa, František Raboň, ještě se zrychluje. Držím se s vypětím posledních sil ještě dvě kola, ale zakyselenost svalů už nedovoluje udržet tempo. Těžký převod už neutáhnu a lehký neutočím. Po pěti okruzích to balím a ze závodu, který se jel průměrnou rychlostí téměř 47 kilometrů za hodinu, odstupuji.
